Matteo Renzi slavil nedávno své 40. narozeniny, což jak známo z něho dělá nejmladšího premiéra novodobé italské historie a jednoho z nejmladších současných premiérů v Evropě. Už jsme si mohli všimnout, jak se jeho mladý věk projevuje v nutkavé potřebě neustále twittovat nebo facebookovat, a to klidně i při oficiálních příležitostech, jak ukazují následující videa z jeho setkání s Předsedou Evropského parlamentu Martinem Schulzem (video) a s egyptským prezidentem Sisim (video).

Mládenecký styl je patrný i v jeho svěžejším oblékání a neformálním vystupování. A to je asi zatím vše, protože u jeho politiky jako takové se zdá, že vše jede spíše podle starého.

Italský parlament v kompletním složení, to je poslanecká komora, senát a delegáti krajů, bude zanedlouho volit nového prezidenta po ukončení dlouhého úřadu Giorgia Napolitana. Italská ústava stanovuje dvoutřetinovou většinu pro první 3 hlasování, počtvrté je pak možné novou hlavu státu zvolit již prostou většinou. Je to mechanismus, který si klade za cíl, aby prezident vzešel z co nejširšího politického spektra, a tudíž reprezentoval co nejvíce Italů.

Je sice pravda, že taková shoda napříč politickými stranami se povedla najít jenom dvakrát (v roce 1971 bylo třeba dokonce 23 hlasování ke zvolení Giovanniho Leoneho), přesto slyšet mladého premiéra, jak počítá již předem se čtvrtým kolem hlasování, poukazuje na to, že  italská vysoká politika se již ani nesnaží vystupovat navenek jako sjednocující. Naopak - rovnou míří k stranickým dohodám a ani se nestydí to veřejně prohlásit.

Bez protestního M5S - Hnutí 5 hvězd -, jenž díky nečekanému úspěchu ve volbách z roku 2011 drží v Parlamentu celkem 127 křesel, Renziho Demokratická strana (PD) by si jen stěží mohla troufnout prosadit svého kandidáta na prezidenta. Poněvadž PD zdaleka nemá zájem pustit do nejvyšší funkce některého z respektovaných kandidátů z občanské společnosti, kteří vzešli z internetového průzkumu uspořádaného M5S (často se skloňuje jméno respektovaného právníka Rodota), Renzimu nezbývá, než se obrátit na svého starého dobrého přítele, kterým není nikdo jiný než Silvio Berlusconi.

Jak to ale udělat, když Berlusconi, který v současné době dokončuje sociální službu v domově důchodců, kam ho vzhledem k vysokému věku soud poslal na rok místo 4 let vězení za daňové úniky, není kvůli pravomocně usvědčenému trestnému činu volitelný? Jednoduše - stačí se vydat po stopách svého slavnějšího předchůdce, magister docet přece.

A máme na světě nový ostudný návrh zákona ad personam, čili k prospěchu konkrétního člověka. Jedná se totiž o návrh, podle kterého daňové úniky pod hranicí 3% daňového základu dané společnosti nebudou trestným činem. V zemi, která společně s Řeckem má dlouhodobě největší problémy s daňovými úniky, chystaný zákon "prohlubuje propast v dodržování zákona mezi námi a ekonomickými vyspělými zeměmi," jak komentoval Pasquale Profiti, státní zástupce města Trenta.

Stane-li se tento ostudný návrh zákonem, odpadnou i vedlejší účinky odsouzení trestného činu, což v případě milánského magnáta znamená, že bude opět volitelný, jelikož částka daňového úniku, kvůli kterému byl Berlusconi odsouzen, byla pod touto hranicí.

Efekt takového právního monstra, rychle přejmenováno na legge salva-Berlusconi (zákon na záchranu Berlusconiho) bude, že „kdo má více, bude moc platit méně daně,“ jako komentoval Pierluigi Bersani, bývalý předseda PD. Matteo Renzi se nechal slyšet, že „neděláme normy ad personam, ani contra personam. My měníme daně pro Italy, ne pro Berlusconiho.“ Pravda, není to norma ad personam, ale asi spíše ad personas, jak patrné z následující tabulky, kde dne 8. ledna deník Il Fatto Quotidiano spočítal u největších společností horní hranici, pod kterou by daňové úniky neměly mít žádné trestní následky. Je zřejmé, že správně bychom měli skloňovat persona v množném čísle, čili ad personas, protože navržená norma nahrává největším italským koncernům, bez jejichž podpory by Matteo Renzi nemohl vládnout.

Mezi dalšími "prestižními" jmény lidí, kteří by mohli těžit z navrženého zákona, připomíná novinář Carlo Di Foggia následující: Sergio Scarpellini, podnikatel známý jako majitel několika římských nemovitostí, kde sídlí veřejné instituce a orgány, Alessandro Profumo, bývalý CEO UniCredit Group a jeho kolega Corrado Passera, šéf banky Banca Intesa, anebo pak bývalý jednatel strojírenského obra Finmeccanica Giuseppe Orsi a mnoho dalších.

 

Koncern/Společnost

Horní hranice nepostižitelných daňových úniků

Eni

419 mil. €

Allianz

290 mil. €

Siemens

226 mil. €

Enel

216 mil. €

Axa

187,6 mil. €

Unicredit

130 mil. €

Intesa Sanpaolo

105 mil. €

Assicurazioni generali

72 mil. €

Tenaris

49,7 mil. €

Snam

48 mil. €

Poste italiane

46 mil. €

Unipol

42 mil. €

Atlantia

34,3 mil. €

Luxottica

28,7 mil. €

Mediolanum

16,3 mil. €

Telecom Italia

16 mil. €

Konečné rozhodnutí o navržené normě má padnout až 20. února, to znamená po volbě nového prezidenta a těsně po ukončení výkonu trestu Berlusconiho (15. února). Tím si ambiciózní italský premiér může získat poslušnost Berlusconiho poslanců, kteří před vidinou politické rehabilitace svého nikdy nezapomenutého lídra budou ochotně podporovat Renziho prezidentského kandidáta. A s několikátým Berlusconiho comebackem do vysoké politiky Renzi vrátí do hry i pro něho velmi pohodlného soupeře, se kterým se dokázal již nejednou "rozumně" domluvit.

Početné politické povinnosti nebrání Renzimu vyčnívat v dalším z rysů tak typických pro zastaralou italskou politickou kulturu, a to v péči o rodinné kasty. Tiziano Renzi, otec italského premiéra, byl zapsán janovskou prokuraturou do seznamu vyšetřovaných osob kvůli podezření z podvodného úpadku týkající se jeho společnosti Chil post, jenž zbankrotovala v březnu 2013.

Státní zástupce má za to, že Tiziano Renzi prodal zdravou část bankrotující firmy společnosti Eventi 6, kterou shodou okolnosti vlastní Laura Bovoli, jeho manželka. Mezi dalšími společníky Eventi 6 figuruje i Alessandro Conticini, jehož bratr Andrea je další shodou okolností manželem jisté Matilde Renzi, což je sestra Mattea Renziho.

Bankrotující Chil post zanechá půlmilionový dluh vůči lokální bance města Pontassieve, které leží nedaleko Florencie. Zajímavé přitom je, že tato banka, která schválila v roce 2009 půjčku společnosti rodiny Renzi, byla tehdy pod vedením Matteo Spanò, velkého přítele a podporovatele Mattea Renziho. Před tím, než se stal ředitelem této banky, byl Matteo Spanò společníkem firmy Dot Media, jenž získala tučné zakázky od města Florencie, kde starostoval Matteo Renzi.

Aby dosáhla na půjčku, využila společnost Chil post záruku poskytnutou fondem pro malé a střední podniky Fidi Toscana spa, jenž je ve vlastnictví toskánského kraje a florentského okresu a města. Po krachu společnosti se banka obrátila na Fidi Toscana spa, která jí dle záruky vyplatila zhruba 260 tisíc eur. Tím to ale neskončilo: V polovině následujícího roku ministerstvo hospodářství a financí rozhodlo o náhradě ve výši 236 tisíc eur pro Fidi Toscana, čímž snížilo ztrátu na pouhých 26 tisíc eur.

Motá se vám hlava z tohoto propletence pokrevních, ekonomických a politických vztahů? Zde je souhrn: Výsledek celé operace v podstatě je, že za dluhy premiérova otce Tiziana Renziho, obviněného z podvodného úpadku, zaplatil italský stát skrze ministerstvo vlády jeho syna Mattea Renziho. Nový look, moderní komunikace na sociálních sítích, ale stále staré praktiky.