Události posledních dnů však nasvědčují, že do zkratky přeci jen možná patří ještě jedno I. Další veselé prasátko, jako ve známé pohádce, které upřednostňuje zábavu a pohodu před prací - na rozdíl od pilného a ukázněného prasátka německého. Nevím, zda zkratka PIGS byla vybrána náhodně, ale nemyslím, že by tolik patřila státům, ale spíše politickým elitám za problémy odpovědným.
Nemůže být ale náhodou, že právě v těchto dnech vypukla nová – další - italská aféra: ministr financí Giulio Tremonti, dosud relativně uznávaný strážce zoufalých italských veřejných financí, si nechával platit velkorysý nájem za luxusní byt v srdci Říma za 8 500 € měsíčně od blízkého spolupracovníka obžalovaného policií.
Zemi, která je již dlouhá desetiletí zvyklá žít s obrovským státním dluhem (mluvíme o 1 800 mld. €, 120 % HDP) a které se přesto bolestně podařilo vstoupit do eurozóny, čeká neobvykle horké léto. A Italové jsou pochopitelně rozhořčeni.
Italové si hází "záchranný kruh". Opozice podpoří úsporné škrty vlády - čtěte ZDE
Evropská dluhová krize se šíří do Itálie. Problémy jsou ale stále menší než v Řecku - čtěte ZDE
Co spustilo výprodeje italských dluhopisů? Berlusconiho prostořekost - čtěte ZDE
Musíte rychle snížit dluhy, vyzval MMF Itálii. Ocenil škrty - čtěte ZDE
Roky se potýkají s vysokou nezaměstnaností (30 % mezi mladými, dokonce 50 % na jihu), slabým nebo nulovým ekonomickým růstem. Roky přísné a striktní politiky italského ministra financí už znechutily většinu Italů, kteří pociťují devastující následky nejrůznějších drastických úsporných balíčků, o kterých se nám tady v ČR nezdá ani v nejhorších nočních můrách. Utažené pásky voličů začínají vadit i samotnému Berlusconimu (že by si sám objednal odstřel svého hlídače veřejných účtů?), který během pomalu ale jistě se blížících voleb v roce 2013 postrádá náčiní pro nic neřešící populistické kroky.
Přitom veřejnoprávní televize neustále kolébá Italy pohádkou, že je vše v pořádku, že velká vedra ve městech a obávaná „prova costume“ (zkouška plavek) jsou opravdovými problémy, o kterých se má mluvit v hlavních zpravodajských relacích.
Itálie se začíná ptát
Ale čím dál více lidí se začíná ptát, proč by měl jejich stát zkrachovat, proč by měli ztratit své úspory a peníze, když dnes platí tak vysoké daně (45 %) - když za posledních 30 let zaměstnání zaplatili 850 mld. € na daních navíc za ty, kteří je neplatili? Ptají se, proč po nich ministr Tremonti vyžaduje dalších 45 mld. € úspor do 3 let, když si stát může dovolit odklepnout projekt 50 km dlouhé dráhy rychlovlaku pod Alpami za téměř 20 mld. (jehož cena se podle minulých zkušeností zcela jistě vyšplhá na čtyřnásobek)? Italové chtějí vědět, proč mají platit 80 mld. ročně za úroky veřejného dluhu, když politické strany samotné, které jim vnucují jen škrty, v roce 2008 utratily 136 mil. € a získaly zpět jako tzv. volební úhradu (to je název, pod kterým se u nás skrývá veřejné financování stran) 503 mil. €, čili čtyřikrát tolik?
Docela přesvědčivou odpověď lze najít v zajímavé knížce „Soldi rubati“ (Ukradené peníze) od Nunzia Penelope, podle které v Itálii ročně mizí 400 mld. € (pro srovnání mluvíme o 2,6 celého HDP Česka!). Jak je to možné? Několik údajů na ukázku: politická „třída“ stojí v Itálii 25 mld. € (a výsledky její práce nejsou zrovna chvályhodné), početní bývalí politici (dvě komory mají skoro 1 000 lidí, Úřad prezidenta 2 000 zaměstnanců!) pobírají doživotní rentu, která stojí celkem 200 mil. € - za každé euro zaplacené za odvody jich dostanou zpět 12.
Zbytečné okresy, které měly být před 40 lety zrušené při zřízení krajů, slouží politikům jako zlaté „parkoviště“ pro sebe a své známé; stojí 16 mld. € ročně.
Dále, všechny organizované mafie (máme celkem 3) ročně ekonomice ukradnou 135 mld. €, korupce ve veřejné a soukromé sféře pak přijde na 60 mld. a daňové úniky na 120 mld. €. Aby toho nebylo málo, přidejme ještě padělání zboží za 21 mld. €, nelegální stavby (20 mld. €), 24 mld. za výpalné a lichvu, různé finanční krachy (říká vám něco Parmalat?) v posledních 8 letech za 55 mld. €. Nezapomeňme na 3 mil. nelegálních pracovníků, kteří do veřejných kas neplatí 52 mld. € daní, nebo 1 mil. italských pracujících, kteří mají každoročně pracovní úraz ( každý den 3 na pracovní úraz zemřou) - což stojí 43 mld. €. A když už jsme v té Evropě, tak si posviťme i na evropské fondy, ze kterých se v Itálii údajně celých 40 % záhadně ztratí.
Na čí dveře by měli tedy klepat věřitelé kvůli 35 000 € veřejného dluhu, které každý rok tíží každého Itala včetně nemluvňat?
Dříve nebo později účet přijde, a v tu chvíli se možná uvidí, kdo tady byl opravdu tím plýtvajícím prasátkem. A ona slavná pohádka by pak mohla mít i jiný konec.
