Velký rozkol mezi filozofiemi Východu a Západu můžeme jednoduše vysledovat v samém myšlenkovém původu obou velkých náboženských systémů. V jednom pravda a vykoupení přichází od člověka, který je synem Boha, tedy vyvolený významný nositel pravdivého poslání, v dalším jsou pravda a vykoupení přinášeny běžným člověkem, Siddhartou Gautamou, řečeným Buddha, který prošel jistým druhem spirituální cesty. Mezitím co v prvním náboženském systému je vytvořen model hrdiny, který je schopen obětovat vlastní život ve jménu dobra pro ostatní, v druhém hrdina nemá božský, ale naprosto lidský původ. Faktem tedy je, že se dokážeme spíše ztotožnit s tímto posledním typem hrdiny, který má stejný lidský původ jako my, než s tím kdo přichází z božských sfér pro nás naprosto nesouměřitelných a tedy také nenapodobitelných.
Zde se tedy nachází jádro dalšího velkého rozdílu, který vychází hned z prvně jmenovaného. Pokud je hrdina božského původu, pro mě ubohého smrtelníka, je jako takový nedosažitelný, mohu ho tedy brát pouze jako absolutní vzor, který lze jen pasivně následovat. V druhém systému tedy orientálním náboženství mi lidská podobnost Buddhy s mou lidskou bytostí přirozeně umožňuje konat stejně jako on nebo dokonce následovat jeho cestu. Buddha nám ukázal směr, který sledoval a výsledek, kterého dosáhl. Je pak na nás, rozhodnout se, zda jeho cestu sledovat či ne. Takto svobodně se, ale můžeme rozhodnout jen v případě, že nad námi nebylo ustanoveno božstvo ve smyslu “já Bůh jsem ti poslal mého syna a ty musíš dělat to, co ti říká jinak budeš zatracen”.
Buddhismus učí jak se vyhnout neštěstí, ukazuje cestu, možná jen jednu z mnoha, směrem ke štěstí, ale nenutí žádným způsobem k jejímu následování. Ukazuje pouze bytí a přestavuje praktické návody. Je pak na nás a každé lidské bytosti, rozhodnout s naprostou volností, jak konat. A toto je klíčové slovo: svoboda. Ve východním filozofickém směru má jedinec opravdovou svobodu volby, neboť díky stejnému původu jako Gautama se může dostat na jeho úroveň, a tím si i osobovat stejné právo moci rozhodovat o své cestě. V podstatě by se ve zkratce dalo říci, že buddhismus je spíše určitá terapeutická technika než opravdové náboženství. Ale právě proto a díky své tisícileté historii, se může rozhodně pyšnit více úspěchy.
Další velká propast, která se tvoří mezi těmito dvěma směry je tak osamělost, kterou západní systém nabízí v modelu božské záchrany, kdy osoby prakticky rozděluje do dvou kategorií: hrdinové, božstvo jako Ježíš, apoštolové a svatí a pak všichni ostatní. Jedinec žije v neustálém vědomí, že je součástí slabší skupiny, té nebožské, a že minimálně v tomto životě není v jeho silách dokázat být jiným než je. Tak si sebou nese tu nevyčerpatelnou a drzou potřebu změnit realitu. Ve východním směru tento problém není, protože lidé jsou si již z principu rovni: žádní hrdinové nebo svatí, jen běžní lidé, všichni podobní, kteří procházejí vlastní cestu s různými výsledky. 0všem na počátku jsme všichni lidské bytosti.
A je také dobré doplnit, že tato potřeba být něčím čím ve skutečnosti nejsme, je doprovázena pocitem viny jako trvalým a nesmazatelným postojem ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Stačí pomyslet na prvotní hřích, kterým jsou všichni lidé automaticky poskvrněni bez ohledu na to co konají ve svém životě, jen díky skutečnosti, že se narodili. Tedy v západním pojetí se již rodím špatným.
Zde se samozřejmě spojuje teologická manipulace a církve, které stvořily vlastní moc na základech filozofických myšlenek a západního náboženství, které byly zmíněny výše. Ten kdo je vinen již samotným faktem existence bude lépe manipulovatelný, protože jeho vina je nenapravitelná a jediná cesta směrem ke spasení je vyhrazena knězi neboli samozvanému zprostředkovateli mezi člověkem a Bohem.
Tato situace čistého rozdělení mezi božského hrdinu a hříšníka způsobuje podstatnou ztrátu osobní zodpovědnosti. Pokud se narodím s vědomím, že jsem v každém případě hříšník, bude pak pro mě jednodušší ospravedlnit moje nesprávné jednání, právě proto, že prvotní hřích mě zbavuje zodpovědnosti a poslušnost vůči zprostředkovanému teologickému dogmatu mi přináší klid díky víře, že je možné lehce získat odpuštění při zpovědi.
Z tohoto pohledu, to ale paradoxně vypadá, že je východní systém mnohem demokratičtější než západní, Zde naopak historická snaha, i když při četných útrapách, o demokratický systém mohla fungovat jako náhrada vnitřního demokratického principu, který vycházel z filosofie, stejně jako ten východní, která staví všechny na stejnou úroveň, bez rozdělování na lidi a bohy.
Dle mého názoru je právě toto velký rozkol mezi dvěma způsoby chápání lidí a světa: rozdělení v západním systému nebo spojení v systému východním. Spojení nejen směrem k ostatním, ale s celým vesmírem jehož je člověk plnou součástí, neboť není jen obyčejným cestujícím projektovaným k božskému obrazu, tak jak je tomu v prvním filosofickém směru. Je známo, že v lidských bytostech je stále přítomen původní pocit neštěstí a nejistoty, spojení s ostatními sebou, ale přináší radost, spokojenost a naplnění. Jedním slovem: štěstí.
