Italská vláda v čele s premiérem Montim se odhodlala k opravdu odvážnému kroku: zveřejnila veškeré příjmy a majetky všech svých členů, včetně samotného premiéra a náměstků ministrů. A tak se v Itálii spustila obrovská akce finančního voyeurismu, která pro běžného smrtelníka přinesla zajímavé informace.
Dozvídáme se, že nejbohatším členem italské vlády je paní Severinová, ministryně spravedlnosti, se 7 mil. € hrubého, ze kterých zaplatila 4 mil. € na daních. Přitom ministerská odměna je "jen" 200.000 €, zbytek pochází z její dobře zavedené právní kanceláře. Další zámožný člen italské vlády je Corrado Passera, ministr pro rozvoj, který přiznal 3,5 mil. €, ke kterým se ale ještě přičítá 8 mil. € za prodej akcií největší italské banky Intesa Sanpaolo, v jejíž vedení působil před tím, než se stal ministrem.
Nejzajímavější "sousto" je sám premiér Mario Monti, který přiznal 1,5 mil. € příjmů, ze kterých zaplatil 650.000 € daní. Docela tučný je i objem jeho majetku v cenných papírech: bezmála 11,5 mil. €. Řadí se tak ve vládě až na čtvrté místo po třetím nejbohatším, kterým je Piero Gnudi, ministr regionálních věcí, sportu a turismu, jehož příjmy v roce 2010 dosáhly 1,7 mil. €. 
Další "chudší" ministři se musí spokojit s příjmy, které kolísají mezi 200.000 až 500.000 € a dalšími majetky v řadu stovek tisící eur. Obecně se dá říct, že italští veřejní činitele si oblíbili investice do "cihly", jak se u nás říká penězům vloženým do nemovitostí. Například Guido Improta, ministr infrastruktury, jich vlastní v Neapoli hned 31 bytů, nebytových prostor a obchodů, nebo sám premiér Monti, který vlastní jeden byt v Miláně, jeden v Bruselu a dalších 11 bytových a nebytových jednotek, u kterých figuruje jako spoluvlastník.
Paní Severinová prohlásila, že "kdo vydělává a platí daně není hříšníkem, máme se na něho dívat pozitivně a ne se závistí". S tímto výrokem mohu jen souhlasit. Stejně tak vnímám velmi pozitivně tuto operaci transparentnosti, kterou realizovala Montiho vláda na jeho popud. Možná je to pro civilizovaný svět samozřejmostí, ale pro neprůhlednou Itálii nikoliv.
Přesto je několik úvah na místě. 
Tlustý pán káže hubenému
Z majetkových a příjmových přiznání členů italské vlády je zřejmé, že se jedná o lidi s vysokými výdělky. O tom jsme ani před tím nepochybovali, ale vidět to černé na bílem je přece něco jiného. V moderních demokraciích platí princip, že vysoké příjmy pro veřejné činitele jsou z jedné strany potřebné, aby se snížilo riziko korupce, a z druhé jsou motivačním prvkem, aby k postům s velkou odpovědností šli jen ti nejlepší.
Jsou to celkem srozumitelné důvody, pokud je bereme v teoretické rovině. Když se ale podíváme na realitu v Itálii, a dalo by se říct i v Česku, obrázek, který se nám nabízí je docela jiný.
Aniž bych se chtěl dopustit demagogií o bohatých politicích, jedna úvaha se přece nabízí hned zcela přirozeně. Dejme tomu, že se k penězům dostali zcela čistě, ale přesto, jak mohou lidé tak bohatí rozhodovat o úsporných opatřeních, finančních škrtech a dalším utahování opasků, když oni sami se očividně k takovému obětování, které od Italů žádají, nemusí vůbec podrobit. Vím, že to může znít jako zjednodušení, ale člověk, který musí nějaký problém řešit, by měl přece k tomu problému a jeho kontextu mít blízko, což se o nich říct nedá.
Tlustý pán, který káže velmi hubenému člověku, aby dál zhubl, protože je to v jeho zájmu, ztrácí hodně na důvěryhodnosti.
Více informací a detaily příjmů členů italské vlády najdete ZDE
