Dluhová krize si posvítila na početné hříchy Itálie, o kterých jsem už v tomto blogu vícekrát psal nebo je komentoval v televizi. Ale nic není černé nebo bílé, a proto si nyní chci posvítit i na jednu z několika předností, které dělají v očích mnoha lidí z Italů velmi oblíbený národ. A to sice pohostinnost, přívětivost a laskavost.

Před nějakou dobou jsem v tomto blogu napsal o velmi špatné úrovni chování průměrných běžných českých číšníků. Rozvinula se z toho docela vášnivá debata s ostrými komentáři, a to jak proti mým názorům, tak pro ně. Očividně jsem se trefil do živého. Tak se o to pokusím ještě jednou.

Přejmenovat U Nováka na Ne-hostinec

Přesto, že zde žiji již 6 let, nestačím se divit chování některých zdejších číšníků.

Před několika dny, při bloudění uličkami za Národní třídou v Praze, jsme s kamarády měli to neštěstí narazit na hospodu U Nováka. Hned ze začátku spěšný a útočný styl servírky nás znervóznil, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Když jsme si dovolili posunout jeden stůl, abychom se mohli vejít, další číšník na nás hrubě útočil a začal nadávat. Dovolil jsem si mu říct, že přestože asi měl pravdu, že jsme to neměli dělat, protože by to pak překáželo, mohl na nás jakožto na klienty být zdvořilý a slušný, přičemž on pokračoval v mrmlání dál. Pohár přetekl. Ačkoliv jsem měl už objednáno, odešel jsem. Kamarádi, též nespokojeni, se neodhodlali a zůstali. Italové mají tisíce problémů, ale nikdy by si číšník nedovolil tak hrubě útočit na klienta.

Dobré jídlo a pěkný interiér nestačí

Podobnou špatnou zkušenost jsem nedávno měl v pizzerce Grosseto na náměstí Míru, opět v Praze. Zde číšníci nejsou tak hrubí, ale stejně se na vás ani omylem neusmějí, všechno dělají rychle, talíř vám odnesou, když ještě žvýkáte poslední sousto. Do pizzerky jsme se s kamarády dostali později večer, a proto, že nám dovolili si sednout, jsme si mysleli, že máme právo si to ještě užít. Omyl. V podstatě z nás chtěli jen vytáhnout poslední koruny za večer, a když jsme ještě dojídali, už dávali židle na stoly.

Po upozornění, že se zavírá, jsme tedy vyšli na ulici a zdrželi se chvíli před vchodem. Hned za námi se hlavní vchod uzavřel, zatarasil a zaměstnanci běželi pryč jako by šlo o život. Přestože bylo teprve 11 hodin večer. Pizza dobrá, pěkný interiér, ceny slušné, ale k čemu to je, když z jídla máte pak nepříjemný pocit spěchu a odmítnutí? V Itálii si nikdo nedovolí začít uklízet restauraci, když jsou ještě přítomní hosti.

Jde hlavně o respekt k druhým

A ať za mnou nikdo nechodí s tím, že čeští číšníci se tak chovají, protože jsou špatně placení. To by znamenalo odůvodnit si, že člověk se musí chovat k druhým slušně jen teprve, když ho za to někdo přiměřeně platí! Nesmysl! A právě v tom tkví jádro problému.

Znám spoustu Čechů, kteří si už ze své první cesty do Itálie přinesli zpátky tak skvěle zážitky, které je hned vedly k myšlence, že se k nám opět musí vrátit. A to nemám na mysli jen umělecká díla a památky rozprostřené po celé zemi. Většinou to, co je okouzlí nejvíce, je právě vřelé chování a přístup lidí k nim.

Turisto, vrátil byste se do Prahy?

O Praze všichni mí známí, kteří tu byli, říkali, že je to překrásné, až pohádkově okouzlující město. Ale jen málokdo projevil zájem se sem vrátit, protože se necítil vítaný. Zdejším lidem jsou turisté celkem lhostejní, zajímají se jen o jejich peněženky, a to žádný krásný orloj nemůže napravit.

Možná nad tím mnoho Čechů mávne rukou, ale je třeba si uvědomit, že cestovní ruch je, a bude, čím dal větším zdrojem bohatství v budoucnu. Vyspělost zemí nese s sebou větší touhu po poznání, za které jsou lidé ochotni platit. Proto chování zdejších číšníků a prodavačů, ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát, způsobí velké, těžko vyčíslitelné ekonomické škody. Nad tím už by mnoho Čechů jen tak nemávlo rukou. Kdežto zdvořilí a slušně vystupující italští číšnicí jsou naopak zdrojem bohatství, které na slunný poloostrov neustále teče z ciziny.

Mám několik českých přátel, kteří o tomto problému dobře vědí. Taky jim to vadí, ale když mají příležitost něco malého proti tomu udělat, jako třeba právě odejít z podniku, který vůči klientovi špatně vystupuje nebo třeba odmítnout spropitné, tak už mlčí a k ničemu se neodhodlají. Radši se budou stěžovat dál jen mezi sebou. Samozřejmě tohle jsou drobnosti, opravdové problémy jsou úplně někde jinde. Ale nepodceňoval bych způsob, jakým člověk vystupuje vůči druhým, protože koneckonců z toho pak pramení jakékoliv další společenské chování.

Nic neměnit a stěžovat si dále

Jedna z nejzajímavějších knih o politologii, kterou jsem při svých studiích četl, byla „Exit, Voice and Loyalty“ od Alberta Hirschmana. Velice stručně: závěrem této analýzy bylo, že vůči politickému systému můžeme být loajální, loyalty, pokud nám vyhovuje, a jestliže ne, tak pak můžeme odejít, exit, (buď fyzicky anebo voličsky), anebo protestovat tím, že necháme slyšet, voice.

Myslím si, že kdyby profesor Hirschman psal svou knihu v Česku, tak by pravděpodobně přidal ještě jednu možnost: complain, čili stěžovat se. Ještě lépe za zády někde v hospodě.