Je zřejmě, co Berlusconiho k demisi opravdu donutilo. Nebyli to zrádci z jeho strany, ani věčně spící italská opozice, a kupodivu ani tlak Evropy. Byl to prostě a čistě jeho osobní zájem, což je vlastně jediná věc, o kterou se Berlusconi umí starat. Strach trhů totiž způsobil velké škody akciím skupiny Fininvest, holdingu jeho rodiny.
Sám pochopil, že musí odstoupit, aby zachránil svůj majetek. Ale před tím dokázal ještě nějaké triky: střídavým hlášením, že odejde, a pak, že neodejde a zase že odejde v podstatě záměrně ovlivnil to, jak se bude chovat burza. Půjde dolů, když řekne, že zůstane, půjde nahoru, když řekne, že odejde. A tak svolal celou svou rodinu a nejbližší kumpány, aby jim sdělil, kdy mají kupovat a kdy mají prodávat akcie na burze. Říká se tomu insider trading, a je to trestný čin. Další do jeho rozsáhlé sbírky.
Ovšem o negativní následky pro Itálii a Evropu se vůbec nestaral. Škoda. Kdyby se býval staral o blaho Itálie tak dobře, jak o svůj osobní zájem, dnes by na tom Itálie byla mnohonásobně lépe.
Podobné osudy Maria Montiho a Lucase Papademose
A tak přišlo na jméno Maria Montiho, který s největší pravděpodobnosti bude jmenován italským prezidentem předsedou vlády. Je zajímavé si všimnout časové shody připravených demisí řecké a italské vlády. Dále je pozoruhodné, že oba nejsilnější kandidáty na post nových premiérů dvou zemí, Maria Montiho v Itálii a Lucase Papademose v Řecku, spojuje několik zásadních rysů. Oba vystudovali na významných amerických univerzitách (Yale a MIT) a vyznačují se jako (trhy) respektovaní neoliberální ekonomové.
Monti byl mezinárodním poradcem Goldman Sachs a také předsedou think-tanku Bruegel, který je financován 16 zeměmi a 28 nadnárodními korporacemi s cílem soukromě (a dodávám já nedemokraticky) ovlivnit evropské ekonomické a finanční politiky. V roce 2010 mu Barroso svěřil sepsání Bíle knihy o budoucnosti evropské ekonomiky, ve které se ovšem projevily silné vlivy z jeho bankovní zkušenosti. K tomu dodejme, že 10 let působil jako eurokomisař: pro vnitřní trh a pro konkurenci.
Druhý premiér, Papademos, pracoval jako senior economist ve FEDu, americké centrální bance, následně byl guvernérem řecké národní banky, odkud se dopracoval až k místu viceguvernéra Evropské centrální banky.
Další zajímavé poutko mezi nimi: v roce 1973 David Rockfeller svěřil Zbigniewovi Brzezinskemu úkol vytvořit tzv. Trilateral Commission, čili třilaterální komisi, která měla za cíl rozvíjet vztahy mezi USA, Evropou a Japonskem. V podstatě je to think-tank, kde mocní světa mohou klidně diskutovat a rozhodovat o osud planety, aniž by se museli trápit úskalím a zdrženími normální parlamentní debaty. Post předsedy pro Evropu obsadí právě Mario Monti. V téže komisi nenáhodně figuruje i Papademos.
Takže, když to shrneme: chystáme se vyměnit dvě demokraticky zvolené vlády (ačkoliv špatné a neschopné), za dvě vlády, které budou vedené dvěma významnými členy Trilateral Commision, vytvořené na popud Davida Rockefellera.
Neschopní vs. nezvolení?
O neschopnosti italské vlády jsem psal již dlouho. Nedávno se v jednom pořadu ptali náhodně vybraných poslanců a senátorů na jednoduché dotazy o ekonomii. Jedna senátorka vůbec netušila, co je spread, druhý poslanec, který byl dotázán co je Standard & Poor‘s, se hájil tím, že prý nemluví anglicky. Tentýž nevěděl ani jaký je rozdíl mezi deficitem a veřejným dluhem. Několik dalších poslanců vůbec nevědělo, jaké částky dosahuje italský veřejný dluh.
Při takových výkonech není divu, že mnozí volají po úřednické vládě vedené schopným člověkem. Čili vzhledem k aktuální situaci nedůvěry a strachu ze strany finančních trhů je zvolení Maria Montiho jako příštího italského premiéra asi ta nejlepší volba, kterou prezident Giorgio Napolitano může udělat (a v nejbližších hodinách uvidíme, zda tomu tak opravdu bude). To samé přirozeně platí pro možného nového řeckého premiéra Papademose.
Pro čí dobro?
Nemůžeme pochybovat o tom, že to zklidní trhy a tím, aspoň na nějakou dobu, odežene strašáka rozsáhlého a těžko zvladatelného finančního krachu.
Ale pokud se podíváme zpátky a uvidíme, že viníkem této již 3 roky trvající krize byly právě velké banky, v čele s Goldman Sachs, pro kterou zrovna Mario Monti pracoval, tak bychom se měli zabývat otázkou: Je to, co je dobré pro finanční trhy, dobré také pro nás?
