Kromě Respektu se totiž komentáře na dané téma začaly objevovat i v jiných médiích. Ze všeho nejvíc mě překvapil asi fakt, že v českých médiích jsou normálně dostupné životopisy kandidátů na tuto pozici a že se v této souvislosti vede určitá veřejná debata o tom, kdo by mohl být nejvhodnějším novým šéfem.

Něco podobného se bohužel v Itálii při posledních volbách šéfa italské televize RAI  neodehrálo.

Ještě když jsem byl dospívající kluk a o politiku se vůbec nezajímal, věděl jsem, že první veřejnoprávní kanál RAI 1 patřil straně DC (Democrazia Cristiana, křesťanšti demokrati), RAI 2 straně PSI (Partito Socialista Italiano, socialisté) a RAI 3 - připoutejte se prosím k židli - patřil straně PCI (Partito Comunista Italiano, italské komunistické straně).

Bylo to takové veřejné tajemství, které znal každý. V podstatě to znamenalo, že – á la opoziční smlouva – tyto 3 největší strany měly své zajištěné "zelí", u kterého věděly, že jim do něj druzí nebudou lézt. Ředitelé se vybírali podle politické poslušnosti ke straně, která danému médiu „vládla“, a ti pak vybírali dále své podřízené tak, aby tato poslušnost byla zajištěna i v nejnižších patrech. Čili výměnou za politický hlas a poslušnost byla stabilní práce v renomované RAI.

Od doby svého vzniku se RAI těšila mezi obyčejnými Italy velké podpoře a respektu. Vlastně není divu. Ze začátku byla RAI tvořena nejlepšími odborníky na daný obor. Její pořady byly kdysi velmi kvalitní a například naučily Italy, kteří se mezi sebou v době vzniku republiky ještě nedorozuměli, mluvit jednotným jazykem. Koncem 60. let, v době tzv. „compromesso storico“ (historický kompromis mezi konzervativním politickým středem DC a levicovou PSI a PCI, v podstatě taková opoziční smlouva), se RAI stala jakýmsi platidlem pro udržování u moci tří hlavních politických stran. Tím začaly její kvalita a nezávislost značně trpět.

Smrtící ránu jí pak dal Berlusconi. Muž s bohatou zkušeností v televizní branži, který sám vytvořil soukromé mediální impérium tří celostátních stanic (Canale 5, Italia 1 a Rete 4) tím, že podplácel politiky (hlavně ze strany PSI), aby mu schválili zákony šité na míru pro své potřeby, přebral tuto tradici a udělal z RAI určitou jednotnou propagandistickou stanici.

Zní to jako paradox, ale určitým způsobem v době kontroly 3 kanálů třemi hlavními stranami existovala přece jen větší pluralita než dnes, kdy všechny kanály poslušně kývou ocáskem jen jedinému pánovi. Během těchto let se Berlusconimu podařilo zničit již tak slabou nezávislost RAI a přivést kvalitu jejich pořadů na tak nízkou úroveň, že si nejen zajistil politickou podporu, ale zároveň si přelivem diváků na své televize zajisti i přísun většího množství peněz za reklamu pro své soukromé kanály. Samozřejmě na úkor veřejnoprávní televize, čili na úkor peněz italských daňových poplatníků. U nás bychom řekli, že chytil dva holuby najednou. Z veřejné kasy do soukromé kapsy: nekonečný příběh italského kapitalismu.

To všechno píši, protože si myslím, že je nutné dohlížet na volbu nového šéfa České televize velmi pozorně. I tady samozřejmě vypluly na povrch zprávy o snaze politických stran tuto volbu ovlivnit ve svůj prospěch. Sice ještě nevíme, do jaké míry nově zvolený šéf bude proti těmto snahám imunní, ale už sám fakt, že se o této volbě veřejně mluví, že kandidáti jsou známí, by nás – myslím si– měl vést k určitému optimismu.

V Itálii totiž volby posledních šéfů RAI nebyly doprovázeny patřičnou debatou o jejich schopnostech vést veřejnoprávní televizi, nýbrž drsnými stranickými boji k zajištění největší možné náklonnosti své strany. Když byla Lorenza Lei zvolena novou šéfkou italské televize, jediná zpráva, která kolovala v médiích, byla, že je to poprvé, kdy žena nastoupí do tak důležité funkce, a tedy že je to tak dobře. O ní jsme se dozvěděli jen málo a o jejich záměrech už vůbec nic.

Pravděpodobně i v ČR se takové boje odehrávají, ale přece vidím kladně fakt, že do toho vstupuje i věcná debata o tom, jakým směrem by se měla Česká televize vydat. To politikům ztíží uplatňovat své neoprávněné nároky.