I když z počtu italských poslanců, kteří byli pravomocně odsouzení nebo kteří čelí soudnímu řízení by se dalo jen těžko usuzovat, že se nějak zvlášť trápí mravními zásadami, přesto mají názory a vyjádření CEI v italském politickém životě vždycky svou váhu, protože v určitém směru reprezentují jednak politická přání Vatikánu, jednak pak poukazují na preference stále ještě poměrně širokého okruhu italských katolických voličů.
Proto výrok kardinála Bagnasca, předsedy CEI, o tom, že daňové úniky v Itálii představují „překvapující částky“ a že apeluje „na svědomí každého, aby tato povinnost byla všemi plněna“, vyvolal poměrně silné reakce. Jak to vždy bývá u takovýchto apelů, velká část italského politického spektra reaguje naprosto standardně a konzervativně: to znamená přivětivě a velmi kladně vůči veškerým církevním vyjádřením. Bylo by asi strategicky nepříliš chytré pro tamní politiky oponovat nejdéle působícímu centru moci na Apeninském polostrově s ekonomickým a finančním dosahem na celý svět. Ale běžní občané na to zřejmě hledí úplně jinak.
Proto byly zcela opačné reakce třeba internetového publika, přičemž ve virtuálním prostoru se spustila mediální kampaň pod názvem „Vatikáne, reformy nám zaplať ty!“. Na facebooku má už téměř 140 000 fanoušků, a oficiálních webových stránek iniciativy www.vaticanopagatu.org si všiml dokonce prestižní britský deník (zde celý článek), kde se píše o tom, jak Vatikán neplatí nenáviděnou ICI (obecní nemovitostní daň) na téměř 100 000 nemovitostí, které v Itálii vlastní (podle některých odhadů jde dokonce o 20–30 % všech italských nemovitostí). K tomu je nutno připočítat tisíce škol, zdravotnických a dalších zařízení. Dále, Vatikán je osvobozen od placení daní na fyzické a právnické osoby. Proto toto hnutí silně volá i po tom, aby Italové přestali platit 0,8 procenta ze svých daní církvi, čili právě tu částku, u které si daňový poplatník může vybrat její směřování.
Celkem se mluví o částce okolo 3 mld. €, kterou Vatikán neplatí italskému státu. Zřejmě příliš velkorysý dar, o kterém si v době krutých škrtů mnozí začínají myslet, že si už Itálie nemůže dovolit.
Ovšem věci jsou složitější než jednoduchá hesla. Je taky pravda, že v Itálii v určitých oblastech sociálních služeb církev nahrazuje selhání a nedostatečnost italské veřejné správy. A daně neplatí i celá řáda dalších dobročinných a neziskových organizací. Přirozeně však vyvstává otázka: do jaké míry je správné podporovat ekonomickou moc, schopnou v celém světě mobilizovat ohromné finanční prostředky, jakou bezpochyby Vatikán je? Na to si chce posvítit i Evropská komise, která zahájila řízení k určení, zda takový systém není proti pravidlům tržní konkurence.
Zřejmě se jedná o téma na delší povidání. Přesto, jedná věc se mi zdá docela jasná: jak to řekli již vícekrát všechni významní kazatelé, kteří se snažili o reformu (jako třeba Hus nebo Martin Luther, pravidelně za to krutě trestáni) – římská církev káže vodu, ale pije víno. Čili za těch dlouhých 2000 let své historie, které tak ohromně tíží celou italskou společnost, se toho moc nezměnilo.
