Atentát na tom zatím nic nemění, ba naopak - důstojná reakce norského národa to jen potvrzuje. Paradoxně je vzdělanost tohoto národa patrná i z početných historických a politických zdrojů, na které Anders Breivik odkazoval ve svých 1 500 stránkách šílené a nekompromisní nenávisti vůči islámu.

To, co překvapilo na Apeninském poloostrově, je vrahova poměrně široká znalost italských dějin a politického systému. Jako následovníky marxistického multikulturalismu byl ve svém „díle“ schopen pojmenovat všechny hlavní italské politické strany: Pdl, Pd, Idv a Udc.

Nešetřil ani útoky na Vatikán, který naopak v jeho očích aktivně spolupracuje na údajné islamizaci Evropy, přičemž podle něj „zbabělý, neschopný, zkorumpovaný a nekompetentní“ papež Benedikt XVI pokračuje v práci svého předchůdce Jana Pavla II, který se znemožnil tím, že veřejně políbil Korán. K tomu tento terorista vyjmenuje s mrazivou přesností všech 16 italských rafinerií společně s instrukcemi, jak je s loveckou lodí a 30-100.000 € vybavení možné spáchat „úspěšný útok“, který může přinést škody za 2 až 40 miliard. Údajně, podle jeho názoru, by mělo být v Itálii až „60.000 vlastenců připravených na boj“. Tato slova je samozřejmě nutné brát s odstupem.

Přestože se ihned po atentátu několik médií a politiků pokoušelo útok rychle připsat nějaké islámské teroristické skupině, rychle se ukázalo, že šlo naopak o zločin spáchaný chladným a sebevědomým Evropanem, o jehož psychickém zdraví se nejspíš bude mluvit ještě dlouho (jeho usmívající se a spokojený výraz v policejním autě, které ho veze k soudu, svědčí o lecčem). Ačkoliv jsou zvědavost veřejnosti a její právo poznat detaily takové tragédie pochopitelné, pomohl by možná nyní přesný opak: co nejmenší mediální ohlas, aby se odporné myšlenky, které tato „největší zrůda od druhé světové války (jak sám sebe chladnokrevně označil) dlouho pečlivě připravoval, nešířily. V éře pronikavé medializace tato forma konstruktivní autocenzury samozřejmě nebude možná, ale na druhé straně můžeme být rádi, že ta samá média probudí v širší veřejnosti takový odpor, který bude – doufejme - účinnou oporou a ochranou proti podobným zvěrstvům.

Nikdy nebudeme schopni takové události předpovídat, a i přes veškerou snahu nás policie a bezpečnostní složky budou jen těžko moci chránit před takovým šílenstvím. Naopak, v nespravedlivém světě, kde malá skupina lidí drží velký objem světového bohatství a tvoří tím čím dál širší oblasti zoufalství, bude vln migrantů z často velmi odlišných kultur přibývat. Tím pak mohou narůstat i potenciální konflikty s těmi, kteří se o své bohatství a privilegia nehodlají podělit.

Každý rozumný člověk může jen doufat, že toto nepochopitelné barbarství, které otřáslo Norskem i celým světem, je jen důsledkem psychického kolapsu labilní osobnosti. Přesto taková událost stojí za zamyšlení nad otázkou účinné a fungující integrace, proti které bylo toto monstrum ochotno obětovat tolik mladých životů.

Jak dokazuje nedávný početný příliv imigrantů ze severní Afriky, na hranice evropské pevnosti tlačí velké davy velmi chudých lidí, kteří už nemají co ztratit a kteří oprávněně žádají lepší a důstojnější podmínky života. Pro mnohé se Evropa svým bohatstvím a svou občanskou a politickou svobodou stala vzorem k napodobení, pro jiné jen nenáviděným nepřítelem.

Uzavřít Evropu v ghettu bezpečí je nemyslitelné. Pak zůstávají jen dvě možnosti: seriozně se postarat o blaho našich sousedů tak, aby odpadl důvod jejich migrace, anebo vytvořit opravdu fungující systém sociální a kulturní integrace v našich zemích. Existuje bohužel i třetí možnost: problémy neřešit a tím pomáhat k tomu, aby hněv takových zrůd jako Breivik rostl dál.