Podle italského ministra financí Giulia Tremontiho „je opatření správné a časově odpovídá přesně tomu, co bylo sjednáno v Evropě.“
Spíše by se ale dalo říct, že časově odpovídá hrozícímu rozpadu italských veřejných financí.
Generální sekretářka italské průmyslové organizace Confindustria Emma Marcegaglia se nechala slyšet, že nebude předpovídat “co se stane po konečném schválení opatření. Není na nás rozhodnout, zda má zůstat stejná vláda v jiném složení nebo nová vláda - uvidíme, co se stane v příštích dnech.”
Podniky v Itálii již dávno nejsou jednotné v podpoře Berlusconiho, jak to kdysi bývalo. Dnes už jim je jasné, že situace je tak vážná, že jim nezbývá než doufat, že se konečně Itálie odrazí ode dna - ať vládne levice nebo pravice. Recese oslabila jejich politickou ideologii.
Tremonti dodává: „Je nutné přidat do Ústavy zlaté pravidlo vyrovnaného rozpočtu.“
Zajímavá myšlenka, ale … jako bychom se vzdávali směřování společnosti a trhů. Máme neschopné politiky, ale vláda ekonomů není řešení. Musíme vybudovat novou kvalitní politickou elitu. Nebude to jednoduché, ale je to jediná cesta.
Tremonti: “Je to jako na Titanicu: nezachrání se ani pasažéři první třídy. Buď půjdeme dále, nebo půjdeme ke dnu. Jediné řešení je ve společné evropské politice. Záchrana může přijít jen z politiky, a ne z financí.”
Souhlasím. Ale pak by měl pan Tremonti vysvětlit, proč se angažuje ve straně Lega Nord (Liga severu), která roky bojuje proti jakékoliv užší evropské integraci.
Tremonti: “Bez vyrovnaného rozpočtu monstrum dluhů, které jsme zdědili z minulosti, sežere naši budoucnost.“
Asi tím myslel budoucnost obyčejných lidí, a ne budoucnost italských politiků s jejich doživotními rentami. Těm do budoucna asi mnoho nehrozí.
Tremonti: “Spíše než o spekulace se jedná o problém důvěryhodnosti a důvěry v politiku.“
Přesně tak. Za to, že máme naprosto neschopné a často zkorumpované politiky, trhy rozhodně nemohou.
Giorgio Naplitano: “Abychom čelili nestabilní finanční situaci těchto týdnů, celá Evropská unie, ne jenom Německo, musí růst.”
Dobře pane prezidente. Já s Vámi souhlasím, jen bych taky chtěl slyšet něco více o tom růstu, když se všude mluví jen a jen o škrtech a úsporách, které zmíněný růst dusí.
Guvernér italské centrální banky Mario Draghi: “Italské banky jsou solidní a vykázaly dobrou schopnost reagovat nejenom během období největší krize, ale i během následné ekonomické recese všech vyspělých států, která v Itálii, po desetiletí stagnace, udeřila silněji než jinde.” Podle Draghiho tudíž italské finanční instituce “bezproblémově překonají stress test, protože jsou v mnohem lepším stavu, než byly v roce 2008.“
To je dobrá zpráva jen zčásti. To, že jsou na tom italské banky poměrně dobře, neznamená jenom, že se zdržely od příliš riskantních produktů jako deriváty atd. Ale znamená to i to, že už léta škrtí italskou ekonomiku mizivou chutí půjčit malým a středním podnikům - a když už, tak jedině za velmi špatných podmínek. Asi i to bychom měli připomenout, když mluvíme o italské stagnaci.
Ještě Draghi: “Musíme si zvyknout na to, že solventnost států již nebude daným faktem, ale každý stát si ho bude muset zasloužit vysokým a udržitelným růstem, který je možný jenom s vypořádanými účty. Náklady na dluhy to odrážejí: jsou vyšší pro státy s nižším růstem a slabými veřejnými financemi.“
Tak dobře, bereme to. Ale tím pádem, pane Draghi, nám řeknete i to, jak si ten růst přestavujete, když daně a škrty vyčerpávají ekonomický potenciál země? Nečetl jste nic o Keynesovi?
“Abychom mohli postoupit sanační opatření veřejných financí, a tak mohli překonat vážnou krizi, která nám dnes hrozí, a abychom zavedli Itálii do stabilní cesty růstu, musíme se spoléhat na příznivé faktory, jakými jsou nízká zadluženost soukromého sektoru a celkově země vůči vnějšku. Naše banky jsou solidní, vyšly z krize poměrně málo postižené oproti velkým zahraničním bankám.”
To je jistě dobrá zpráva: pokud italský stát zbankrotuje, tak si pravděpodobně jeho majetek nerozdělí nějací zahraniční spekulanti a finanční instituce, ale jeho majiteli se stanou italští spekulanti a italské finanční instituce, které potom budou moci definitivně řídit zemi. Věřím, že si ani nevšimneme rozdílu.
Pierluigi Bersani, lídr italské středolevicové opozice: “Demise Tremontiho? Nestačí. Celá vláda musí odejít. Je nutno zahájit novou politickou fázi, aby země mohla směřovat kupředu.”
Tohle od nich slyšíme již dobrých 18 let. Škoda, že za tu dobu ještě nebyli schopni vysvětlit nám, jak si oni představují správu a řízení země.
V tom všem zní paradoxně asi nejhlasitěji ticho Berlusconiho, který se už týden nevyjádřil. Že by něco dobrého připravoval, aby zemi chránil před útoky spekulantů, se dá jen těžko předpokládat. Každý člověk, který se podívá na jeho politickou minulost, rychle pochopí, že se vždy staral jen a jen o své vlastní problémy s justicí. Vzhledem k jeho temné minulosti je takových problémů poměrně hodně.
Asi připravuje protiútok poté, co soud druhé instance potvrdil, že Finivest, jeho holdingový koncern, bude muset zaplatit koncernu CIR majtele De Benedettiho (jeho dlouholetý soupeř) 560 mil. € náhrady za škodu, kterou mu způsobil tím, že v 80. letech zkorumpoval jednoho soudce, aby přiklepl Mondadori, největší italské nakladatelství, jemu, místo jeho sokovi, který na to měl nárok.
Jeho advokát, a poslanec (jak jinak), Niccolo Ghedini, prohlásil: “Rozsudek bude respektován, ale stále doufáme v příznivé rozhodnutí Nejvyššího soudu.”
Pro Berlusconiho takové ticho není nic obvyklého. Ani pro italská média. Jsou tak zvyklá již léta psát a mluvit jen o něm, že si teď neví rady. Každopádně když v minulosti nastalo podobné ticho z jeho strany, nikdy z toho nic dobrého nevzešlo.
Mezitím, co budeme čekat na to, co si znovu vymyslí, aby zachránil sebe a své peníze před spravedlností, budeme číst o tom, jak nám všichni politici - italští a čeští - neustále říkají, že se má šetřit, že se má škrtat a že se veřejné finance mají dát do pořádku. Přitom, když už se okrajově zmíní i o růstu, nikdo z nich nám nevysvětlí, odkud by se měl růst vzít, když se mu podkopávají nohy restriktivními opatřeními. I malé dítě pochopí, že když z rybníku neustále berete kapry a nikdo je tam nedodává zpět, tak brzy nebude co a z čeho rybařit. Asi až příliš jednoduchá myšlenka pro ministry, kteří se spíše řídí složitými ekonometrickými teoriemi, kde se má za to, že se přece ten růst musí nějak objevit, když jsou učebnice plné tak hezkých a složitých rovnic.
