Tohle platí obzvlášť pro tu početnou skupinu voličů, která se o politiku nezajímá aktivně a prvky ke své volební volbě čerpá především z televizního zpravodajství. Proto je ve vyspělém světě uznána potřeba hájit nezávislost veřejnoprávní televize a nutnost aktivně sledovat a bránit ji různým zájmovým vlivům, které by z - v současnosti stále hlavního média - chtěly vytvořit akritický propagandistický prostředek.

V době, kdy současná česká vláda pracuje na různých reformách (nebudu se nyní zabývat její úspěšností) a kdy se její komunikační strategie jeví v zásadě slabá a bez jakékoliv celistvé koncepce, není vůbec divu, že si zejména politici ODS stěžují na kvalitní pořady, jakými jsou Otázky Václava Moravce nebo 168 hodin. Jejich nespokojenost již sama o sobě svědčí o kvalitě těchto pořadů, jelikož stěžejním úkolem dobré žurnalistiky je právě kontrolovat za nás činnost politiků u moci a upozornit veřejnost na nedostatky nebo nedodržení předvolebních slibů. Jelikož v politickém talk show Václava Moravce není vládní koalici upřen nárok na obhájení svých názorů a kroků, tak pak údajná kritika zmíněných pořadů může mít jedině dvě příčiny: buď nevysvětlili dostatečně přesvědčivě svou práci, anebo je prostě její politika špatná. Anebo ještě hůře platí oboji. V každém případě vina je na její straně a rozhodně ne na straně žurnalistů, kteří jen poctivě odvádějí svou práci.

Nezávislost zdejší veřejnoprávní televize se mi zdá být nepopíratelná a chvályhodná. První léta, kdy jsem v Česku žil, jsem se vždy divil, jak je možné, že si pan Moravec může dovolit být tak nestranicky kritický a neústupný vůči oběma stranám. Bohužel jsem vycházel z velice smutného případu země, kde je nezávislost veřejnoprávní televize pojem, který již dávno ztratil jakýkoliv smysl: Itálie.

RAI, jak se jmenuje italská veřejnoprávní televize, čítá 3 celostátní kanály, ze kterých 2 jsou již dlouhá léta pod obrovským tlakem Berlusconiho, který z nich udělal něco podobného poslušnému psovi, schopnému štěkat jen na zadání a vždy jen proti politickým nepřátelům pana premiéra. Tato situace hraje milánskému mediálnímu magnátovi dvakrát do karet: v zemi, kde si 80 % obyvatelstva vytváří své politické názory jen na základě TG1, hlavního zpravodajství prvního veřejnoprávního kanálu, může beztrestně libovolně manipulovat s názory voličů ve svůj prospěch. K tomu dostal kvalitu státní televize na tak nízkou úroveň, že kvůli neustále klesající sledovanost pořadů většina velkých inzerentů převádí peníze na reklamu do privátní televize, opět pana Berlusconiho. Michele Santoro, jeden z nejlepších italských televizních novinářů, byl po dlouhém boji nucen opustit RAI, a to i přesto, že jeho politický pořad Anno Zero vydělával díky reklamě 15 milionů EUR ročně. A takových případů je cela řada.

Obávat se, že něco podobného by se mohlo stát i v Česku by bylo poněkud přehnané. Naštěstí je kultivovanost a úroveň vzdělání Čechů vyšší než v Itálii. Italská televize se stala za léta vlivu Berlusconiho jakýmsi katodickým nevěstincem, kde čím dál mladší a čím dál méně oblečené slečny svůdně poskakují na obrazovce při stupidním písničkách, přičemž pořad Grande Fratello (italská verze bohužel slavného Velkého Brartra) se stále těší velké pozornosti publika (myslím, že se tam natočilo již 11 řad!).

V Česku se takové nechutné produkty, jakým Velký Bratr je, naštěstí tolik neosvědčilo, a na ČT 1 a na ČT 2 je stále možno sledovat velice zajímavé a kvalitní pořady, dokumenty, reportáže a nejrůznější talk show. Dobře tak. Ale tohle není dobrý důvod, aby se nezávislost a kvalita české veřejnoprávní televize brala za danou věc. Přesto, že hrozba dopadnout jak v Itálii je díky místním kulturním podmínkám poměrně zanedbatelná, přece by nás zprávy o „Chuti na televizi“, jak o tom psal Erik Tabery v posledním čísle Respektu, měly upozornit na riziko a měly by nás přimět pečlivě sledovat volbu nového generálního ředitele České televize.

Svoboda a nezávislost média je základem dobře fungující demokracie. Nenechme, aby nějaký politik, ať je barva jeho strany jakákoliv, mohl rozhodovat nebo ovlivňovat co smíme, a co nesmíme vědět.