O Itálii se v ČR mluví poměrně málo, a když se k ní média dostanou, často jen v souvislosti s nějakou novou sexuální aférou pana premiéra Berlusconi, nebo nějakým jiným obrovským skandálem, často těžko pochopitelným mimo Itálii. Obecněji se o Itálií mluví třeba ohledně cestovního ruchu či gastronomie. Sám jsem byl pětkrát pozván jako komentátor do České televize, a vždy to bylo jen ohledně Berlusconiho.
Itálie je však mnohem více. Je to okouzlující země, která svou kulturou a historií ovlivnila celou Evropu, svým uměním učinila svět krásnějším a svou kuchyní naše životy příjemnějšími. Na druhé straně, Itálie je též zemí ovládanou různými více či méně mocnými mafiemi, zemí denně rozkrádanou kastami propletených sítí podnikatelů a politiků, zemí, kde téměř jeden mladý člověk ze tří (na jihu dokonce jeden ze dvou), nepracuje a nestuduje. Mnoho z nich to prostě vzdalo: buď emigrovali do zahraničí (včetně mě), anebo, pokud nemají možnost nebo se nechtějí napojit na chapadla tohoto staronového klientelářského zločineckého feudalismu, jen pasivně vyhlíží do budoucna a snaži se nějak přežít - samozřejmě bez vlastního bydlení, bez vlastní rodiny a bez jakéhokoliv plánování budoucnosti.
Japonský blog: Antropolog Josef Gohori žijící v japonské Niigatě
Belgický blog: Překladatelka Štěpánka Kotrlá žijící v belgickém Gentu
Skandinávský blog knihovníka Víta Bošky
Další blogy Čechů žijících ve světě i cizinců žijících v Česku najdete na HNDialog v následujících týdnech.
Ale Itálie je též zemí, která v posledních měsících vykazovala zajímavé projevy odporu tomuhle všemu. Svou rodnou zemi vidím zejména jako obrovskou sociální laboratoř, která by měla být hodna pozornosti i zdejších médií, protože sám příběh Itálie, od slávy renesance k Berlusconimu, ukazuje jasně, že žádný stát si nemůže myslet, že je očkován proti úpadku. A stejně tak si nesmí myslet, že ze zkázy nemůže být cesty ven.
Tímto vším se chci zabývat v tomto blogu, který - dovolí-li mi to mé četné pracovní povinnosti - budu aktualizovat snad týdně. A začít chci překladem jednoho zajímavého dopisu, který jsem četl v jednom italském časopisu. Jde o dopis už dospělého syna, který píše svému zesnulému otci a který podle mě vystižně zachycuje italskou situaci:
„Drahý táto, píši Ti, i když nevím, zda budeš moci slyšet má slova. Zda budou mít sílu překonat to vzdálené a tiché místo. Mám dvě děti - a jsi-li překvapený, představ si, jak jsem překvapen já. Je pryč ta doba, kdy jsi předstíral, že spíš, a čekal jsi dlouho u okna. Nebo když jsme večer sedávali a dívali se na komety a přemítali o jejich tajemnství. Přál bych si, abych se býval naučil více Tvého diskrétního chování, abych měl větší pochopení vůči druhým. Přál bych si být schopen konstruktivní kritiky, umět lépe zvládat vztahy s Chiarou, s mámou i s dětmi. Se všemi těmi, kteří mi umožnili, abych vůbec mohl existovat. Chtěl bych se opírat o svou anarchickou duši. Ale nemohu být tím, čím nejsem. Žil jsem a žiji tak, jak má krev teče.
Doufám, že se Ti podařilo předat Sebastianovi a Emanuelovi ten hluboce zakořeněný cit pro spravedlnost, který jsi vlastnil. Tu korektnost a tu kuráž, se kterými jsi hory přecházel. Přeji si, aby oni, jelikož na to mají právo, se mě jednou drze ptali: - Táto, a co si dělal ty? Spal jsi? Co si udělal, aby ubožáci neumírali na pekelných lodích, proč jsi mlčel před autoritářským odklonem země a před děsným úpadkem lidstva? –
Neudělal jsem vůbec nic. A pokud jednou přijde nějaký soudce, doufám, že bude přísný. Omezoval jsem se na to, že jsem jen věřil v budoucnost, v mé děti. Přeji jim, drahý táto, aby našly tu píseň, kterou jsem marně hledal. Aby převzaly aktivní roli v nové společnosti. Aby vždy podaly ruku druhému. Neobracejte se ustrašeně, jak to často dělám já. Riskujte. Jděte málo vyšlapanou cestou.
A teď, táto, Tě nechám Tvému odpočinku. Tvému neklidnému mlčení.“
Dopis Cristiana Ronchiho, publikováno v časopise Il Vernacoliere
